Asi se nemá cenu přít se o tom, že válka je svinstvo. Tento fakt si je však stále potřeba připomínat a filmové plátno je pro to velice vhodným prostorem. Leč umělecké ztvárnění hrůz, které s sebou konflikty na celém světě přinášejí, nebývá úkolem zrovna nejlehčím. Takový film musí mít velice silnou emocionální náplň a uvěřitelnost. Musí svého diváka pohltit natolik, aby se dokázal vcítit do jednání aktérů a blíže pochopit, co se jim honí hlavou, ať už jsou jejich pohnutky a motivace k boji jakékoliv.Vděčným tématem pak v tomto případě bývá účtování s vlastní minulostí. Zatímco Američané si prožili svůj Vietnam, s trochou nadsázky se dá říci, že francouzským Vietnamem byla válka o nezávislost Alžírska, která proběhla ve druhé polovině padesátých let minulého století. Ačkoliv samotná Francie pojem „válka“ připustila až v roce 1999, krvavý konflikt si vyžádal mnoho lidských obětí a jak už to chodí, na obou stranách jej provázaly nepředstavitelná zvěrstva.

S tímto, ve francouzské kinematografii zatím poněkud opomíjeným, tématem se rozhodl popasovat režisér Florento Emilio Siri, který si už prostřednictvním snímku „Rukojmí“ (2005) vyzkoušel i práci v Hollywoodu. Své dílo pojal jako střet dvou pohledů na válečné běsnění. Střet zkušeného veterána a „neposkvrněného“ idealisty. Když při noční akci nešťastně umírá velitel jedné francouzské posádky operující v alžírských horách, je na jeho místo povolán poručík Terien (Benoít Magimel). Mladý voják plný idealistických myšlenek se tak tváří v tvář setkává s pravou podstatou války a způsobem jejího vedení, a to jak z francouzské, tak z povstalecké strany. Je šokován pohledem na mučené alžírské zajatce a jejich následné zabíjení. Nelíbí se mu styl, jakým jsou jednotlivé bojové operace vedeny ze strany seržanta Dougnaca (Albert Dupontel). Ten je ostříleným válečníkem se zkušenostmi z druhé světové války i jiného francouzského koloniálního konfliktu v Indočíně. Sám už příliš nepřemýšlí nad smyslem počínání jeho země v severní Africe a válka samotná pak pro něj představuje spíše zažitý způsob života.

Tomuto jednoduchému a především americkými tvůrci několikrát použitému schématu se však nedostalo patřičně uvěřitelného zpracování. Jednotliví aktéři se chovají až příliš křečovitě, pronášejí sice mnohé známé a pravdivé myšlenky, leč tyto z jejich úst znějí jen jako prázdné fráze. A samotný přerod idealistického poručíka v nekontrolovatelné zvíře rovněž nepatří k nejvěrohodnějším. Tímto se vracím k mým myšlenkám z prvního odstavce, na základě kterých jsem nucen konstatovat, že „Mezi nepřáteli“ se nezapomenutelným a umělecky hodnotným obrazem krvavého běsnění stane jen ztěží. Pozornost si však pohříchu zaslouží pouze technická stránka jeho provedení. Kamerové filtry dokáží navodit tíživou atmosféru boje v členitých alžírských horách (točilo se však v sousedním Maroku) a dokáží i bez prázdných vět divákovi sdělit, že tato válka byla prohraná ještě před jejím prvním výstřelem. Snad díky menší věrohodnosti dialogů a jednání postav Siri nedokáže diváka vtáhnout do děje ani díky jinak, dá-li se to tak v této souvislosti vůbec říct, citlivě pojatým naturalistickým scénám, které nehrají pouze na co nejbrutálnější efekt. K nejsilnějším momentům snímku patří prohledávání napalmem zničeného vrcholu hory, kdy nám tvůrci dokazují, že to přeci jen jde. Takhle vydařených a emoce vyluzujících pasáží je však ve filmu pohříchu málo. Siri, jak již bylo trefně poznamenáno i v několika dalších recenzích, je především zručný rutinér schopen natočit technicky kvalitně zvládnutý špektákl. Ovšem v tomto případě mám pocit, že si pro ukojení svých tvůrčích choutek vzal až příliš velké sousto.